Na blogu (i v životě) se snažím být hodně pozitivní. Opravdu se maximálně snažím užít si všechny momenty, i ty zdánlivě ne úplně příjemné. Snažím se dokázat se včas zastavit, když se na mě všechno valí. Snažím se s dětmi víc smát, než je okřikovat, a bez dětí se snažím víc povznést a uvolnit, než něco pořád dokola zpytovat nebo se stresovat. A jde mi to? Samozřejmě, že NE. Alespoň ne tolik, jak bych chtěla.
Snad jste si nemysleli, že je u nás všechno jen růžové. A snad jste si (probůh!) nemysleli, že si na to na blogu budu hrát. I u nás se křičí a brečí a závidí a lituje. Takže pro dnešek se s vámi podělím o trochu té temné strany síly, protože i to je každodenní součást života se dvěma malými dětmi brzy po sobě.
1. Křičím
Křičím, okřikuji, občas ze mě vylítne něco, co ani nevím, odkud se bere. I ode mě lze slyšet věty jako: "To si snad už ze mě děláš srandu!" "Ty jsi mě neslyšel?!" "Kolikrát jsem ti to už říkala?!" "Zlobíš mě!" "Jestli chceš brečet, tak si běž brečet do pokoje." Dokonce i klení v celé škále od "do prkýnka" přes "do prčic" až po "do prdele" je u nás možné slyšet. Nemám z toho vůbec radost a vlastně pokaždé toho lituji, je to ale realita.
2. Brečím
Brečím skoro denně. Už dlouho jsem to tady chtěla napsat, abyste věděli, abych snad možná někoho uklidnila, abych se netvářila jako nějaká supermatka, co všechno bere lehce a pohodově. U mě je to hodně propojené i s povahovými rysy, jsem dost emocionální typ a i před dětmi mě dokázalo rozplakat kde co: vztek, nespravedlnost, ublíženost, ... Stačí trochu těžší den, větší míra únavy, černější myšlenky, pár věcí nevyjde dle představ a slzy jsou tady.
3. Nechávám Toníka dost koukat na Prasátko Peppu
Pohádky jsou dobrý sluha, obzvlášť, když potřebuji Olívku v klidu nakojit a uložit. Někdy mám ale dojem, že mi to už přerůstá přes hlavu. Je 45 minut ráno, půl hodiny po odpoledním spánku a do toho třeba ještě jednou dvakrát na dvacet minut (kvůli kojení/ukládání) moc? Zdá se mi, že celkem jo. Nikdy to Toník nechce vypnout, pokaždé je z toho nějaká menší či větší scéna. No, pyšná na to nejsem.
4. Slevuji ze zdravé stravy (i u dětí)
Všímám si, že plíživě jsou naše jídla méně pestrá a obsahují méně čerstvé zeleniny či zajímavých prospěšných potravin. Nemám už zdaleka tolik času se na to soustředit. Když srovnám Olívčin jídelníček s tím Toníkovým v jejím věku, je to trochu bída hlavně co do pestrosti. K Toníkovi zase čím dál častěji pronikne i něco vyloženě nezdravého (bábovka, lízatko, suchý bílý rohlík, dokonce grilovací páreček, když je teda příležitost). Už nemám prostor nakupovat týdně na Zelňáku, už nemám tolik prostoru vařit, často ani promýšlet nebo plánovat svačiny na ven a podobně. Radost z toho nemám..
5. Uplácím
Když opravdu moc potřebuji Toníka někam nasměrovat, občas se uchýlím k nějakému slibu. Koupíme rohlík, dáme si zmrzlinu, podíváme se na vlaky. Sama vím, že úplně v pořádku to není a snažím se to dělat co nejméně, ale dělám to. Nikdy ale neslibuji nic, co nehodlám splnit. Připadá mi důležité sliby plnit. A celkově pak tohle co nejvíc zredukovat..
6. Mlsám
Jídlo a mlsání jako emocionální komfort je strašné zlo. To, že se ale po nějaké vypjaté situaci nebo naopak ve chvíli kratičkého klidu a pohody hned nadopuji proužkem čokolády, je opravdu každodenní realita. A už teď vím, že se mi tohoto zlozvyku bude těžce zbavovat.
7. Piju víno
Skoro každý večer se posilním skleničkou až dvěma. Když některý večer vínko doma není, je mi z toho smutno. :D
8. Závidím
Závidím všem, kteří mají možnost mluvit s někým dospělým o něčem jiném než o dětech více než třeba hodinu týdně. Závidím taky lidem, co můžou chodit na všechny ty super lákavé kulturní akce začínající po 19. hodině. Závidím lidem, co mají čas pro sebe. Nejvíc asi závidím svému muži, že se s ním mají zájem stýkat třeba i bezdětní kamarádi a probírat třeba politiku, třeba u piva, večer. Závidím lidem to, když je chválí v práci za dobré výkony.
No, nemyslím si teda, že jsem v těchto věcech (nejen) mezi rodiči nějaká výjimečná, asi to zná každý. Stejně tak bych mohla napsat seznam hříchů a přešlapů, kterým se úspěšně vyhýbám. Jasně, že by to mohlo být ještě horší! Třeba nejíme fastfood, děti i muže respektuji (a oni mě taky), nikdy jsem děti ani neplácla, nevymýšlím si, nenadávám jim, nikoho neshazuji nebo neponižuji, nemanipuluji, docela dobře si držím pitný i spánkový režim, neužírám se, nepomlouvám, najdu si čas na blbnutí, neplýtvám svůj čas u televize apod., snažím se efektivně předcházet krizovým situacím, dobře komunikuji a nelituji toho, jak můj život vypadá. Za to je třeba se pochválit. :) A co vy, poznáváte se taky v něčem?
Snad jste si nemysleli, že je u nás všechno jen růžové. A snad jste si (probůh!) nemysleli, že si na to na blogu budu hrát. I u nás se křičí a brečí a závidí a lituje. Takže pro dnešek se s vámi podělím o trochu té temné strany síly, protože i to je každodenní součást života se dvěma malými dětmi brzy po sobě.
1. Křičím
Křičím, okřikuji, občas ze mě vylítne něco, co ani nevím, odkud se bere. I ode mě lze slyšet věty jako: "To si snad už ze mě děláš srandu!" "Ty jsi mě neslyšel?!" "Kolikrát jsem ti to už říkala?!" "Zlobíš mě!" "Jestli chceš brečet, tak si běž brečet do pokoje." Dokonce i klení v celé škále od "do prkýnka" přes "do prčic" až po "do prdele" je u nás možné slyšet. Nemám z toho vůbec radost a vlastně pokaždé toho lituji, je to ale realita.
2. Brečím
Brečím skoro denně. Už dlouho jsem to tady chtěla napsat, abyste věděli, abych snad možná někoho uklidnila, abych se netvářila jako nějaká supermatka, co všechno bere lehce a pohodově. U mě je to hodně propojené i s povahovými rysy, jsem dost emocionální typ a i před dětmi mě dokázalo rozplakat kde co: vztek, nespravedlnost, ublíženost, ... Stačí trochu těžší den, větší míra únavy, černější myšlenky, pár věcí nevyjde dle představ a slzy jsou tady.
3. Nechávám Toníka dost koukat na Prasátko Peppu
Pohádky jsou dobrý sluha, obzvlášť, když potřebuji Olívku v klidu nakojit a uložit. Někdy mám ale dojem, že mi to už přerůstá přes hlavu. Je 45 minut ráno, půl hodiny po odpoledním spánku a do toho třeba ještě jednou dvakrát na dvacet minut (kvůli kojení/ukládání) moc? Zdá se mi, že celkem jo. Nikdy to Toník nechce vypnout, pokaždé je z toho nějaká menší či větší scéna. No, pyšná na to nejsem.
4. Slevuji ze zdravé stravy (i u dětí)
Všímám si, že plíživě jsou naše jídla méně pestrá a obsahují méně čerstvé zeleniny či zajímavých prospěšných potravin. Nemám už zdaleka tolik času se na to soustředit. Když srovnám Olívčin jídelníček s tím Toníkovým v jejím věku, je to trochu bída hlavně co do pestrosti. K Toníkovi zase čím dál častěji pronikne i něco vyloženě nezdravého (bábovka, lízatko, suchý bílý rohlík, dokonce grilovací páreček, když je teda příležitost). Už nemám prostor nakupovat týdně na Zelňáku, už nemám tolik prostoru vařit, často ani promýšlet nebo plánovat svačiny na ven a podobně. Radost z toho nemám..
5. Uplácím
Když opravdu moc potřebuji Toníka někam nasměrovat, občas se uchýlím k nějakému slibu. Koupíme rohlík, dáme si zmrzlinu, podíváme se na vlaky. Sama vím, že úplně v pořádku to není a snažím se to dělat co nejméně, ale dělám to. Nikdy ale neslibuji nic, co nehodlám splnit. Připadá mi důležité sliby plnit. A celkově pak tohle co nejvíc zredukovat..
6. Mlsám
Jídlo a mlsání jako emocionální komfort je strašné zlo. To, že se ale po nějaké vypjaté situaci nebo naopak ve chvíli kratičkého klidu a pohody hned nadopuji proužkem čokolády, je opravdu každodenní realita. A už teď vím, že se mi tohoto zlozvyku bude těžce zbavovat.
7. Piju víno
Skoro každý večer se posilním skleničkou až dvěma. Když některý večer vínko doma není, je mi z toho smutno. :D
8. Závidím
Závidím všem, kteří mají možnost mluvit s někým dospělým o něčem jiném než o dětech více než třeba hodinu týdně. Závidím taky lidem, co můžou chodit na všechny ty super lákavé kulturní akce začínající po 19. hodině. Závidím lidem, co mají čas pro sebe. Nejvíc asi závidím svému muži, že se s ním mají zájem stýkat třeba i bezdětní kamarádi a probírat třeba politiku, třeba u piva, večer. Závidím lidem to, když je chválí v práci za dobré výkony.
No, nemyslím si teda, že jsem v těchto věcech (nejen) mezi rodiči nějaká výjimečná, asi to zná každý. Stejně tak bych mohla napsat seznam hříchů a přešlapů, kterým se úspěšně vyhýbám. Jasně, že by to mohlo být ještě horší! Třeba nejíme fastfood, děti i muže respektuji (a oni mě taky), nikdy jsem děti ani neplácla, nevymýšlím si, nenadávám jim, nikoho neshazuji nebo neponižuji, nemanipuluji, docela dobře si držím pitný i spánkový režim, neužírám se, nepomlouvám, najdu si čas na blbnutí, neplýtvám svůj čas u televize apod., snažím se efektivně předcházet krizovým situacím, dobře komunikuji a nelituji toho, jak můj život vypadá. Za to je třeba se pochválit. :) A co vy, poznáváte se taky v něčem?
No jejda, to je článek o mě a naší domácnosti :-D Však asi víš...:-D Kříčím, řvu, brečím, lituju se, přežírám se, prase a jiné edukativní srajdy z youtube u nás jedou možná ještě víc než u vás a závidím! Jak já závidím! Třeba i jedné sousedce odnaproti, kterou ani neznám, ale každé ráno odchází ve stejnou dobu do práce v sexy kostýmku a s kabelkou Michael Kors :-D Je to třeba to brát s nadhledem :)
OdpovědětVymazatMazec. Jsem normální. Mě nejvíc štve, když vybuchnu, pak je mě to strašně líto, tak se rozplaču a syn přijde a obejme mě, já řeknu promiň a já vím, že jsem pro svého syna stejně tou nejlepší mámou. Díky za slova upřímnosti. Fandím Vám.
OdpovědětVymazatMísto vína piju pivo, jinak splňuju všechny body. Nejvíc mě rozesmálo, že když jsem nebyla těhotná ani neměla dítě, záviděla jsem všem těm ženám s kočárkama, jak s eprochází po parku, teď když vidím těhotnou, tak mám škodoliou radost a říkám si haha, tebe to ještě čeká, já už jsem aspoň o pár měsíců napřed, moje Eli má už tolik a tolik měsíců. Ještě bych dodala další bod a to, že si vyčítám, vyčítám si příležitosti, který jsem promrhala: proč jsem víc nechodila do divadla? proč sem víc nejezdila na prodloužené víkendy do hor, proč jsem víc nejezdila po práci na kole atd atd.
OdpovědětVymazatTrochu škodolibá..ne? Každá normální mamča si tmto obdobím prochází.. a každé obdbí si nese něco.. za měsíc zase budem kousek jinde.. a za pár let až nám děti vyrostou půjdeme po parku a zasteskneme si , jak nám to celé vlastně uteklo.. chce to jen vydržet a nehledat jen chybu v sobě. Vždyť my pro ty své děti děláme uplné maximum...samozřejmě je důležité jednou za čas vypadnout ze stereotypu, ať se už fakt z toho kolotoče nezblázníme..=)
VymazatHolky skvělé komentáře. Já už mám tohle všechno dávno za sebou a teď už zase můžu jezdit na prodloužené víkendy, jezdit na kole po práci a věnovat se sama sobě a to vše s pocitem že jsem vychovala skvělou dceru na kterou jsem pyšná. Tento pocit poznáte taky a je úžasný. Tak vydržte :-)
OdpovědětVymazatano ano ano.. dvě děti probdělé noci.. víno, nebo pivo na večer.. jáako byste to psala o mě :-) i ty hlášky.. to je prostě přesné a také vůbec nevím, kde jsem k nim přišla.. :-) moji dva kluci už jsou teď ve školce.. dopoledne věnuji práci a těšení na ně.. ale jako by se nic jiného nezměnilo :-) za chvilku budu mít prvního školáčka.. a nevím jestli můžu napsat že bude líp.. úkoly, učení, povinnosti.. každý den se věnovat něčemu navíc.. + kroužky.. někdy s láskou vzpomínám na dobu, kdy jsme nemuseli vstávat na povel a v úterý ráno si zajeli do zoo, protože se nám chtělo.. užívejte si to dámy.. je to krásné období..
OdpovědětVymazatSouhlas - 15 měsíců rozdíl.... A až na to uplácení to u mne sedí... Půl roku po porodu jsem vypadala líp jak teď po roce. Nevyspání a kombinace všeho již vyřčeného..., ale pak zažijeme srandu a je líp, jen nesmím koukat do zrcadla :-D
OdpovědětVymazatStále si říkám, že to bude lepší a že budu mít konečně čas na sebe. Zatím je to jak z rychlíku a každá noc jenž v kuse spím je jako báječná dovolená :-)
Zdravím, jsem přesvědčena, že v některém z bodu se pozná každá matka...mám dítka o trochu starší, takže na tuto dobu vzpomínám už s úsměvem (krize zapomenuty) a momentálně mě děsí puberta nejstaršího......, je ale pro mě příjemným zjištěním, že si lze přečíst na mamablogu i opravdovou realitu mateřského života s dvěma malými dětmi, díky za sdílení...
OdpovědětVymazatChodím si sem počíst... je to moc krásné čtení :)
OdpovědětVymazat