"A jak to všechno zvládáš, prosím tě?" Jo, tak tuhle otázku slýchám často a pokaždé se těším z toho, že můžu odpovědět upřímně: "No nezvládám, no a?"
Co všechno bych vlastně měla/chtěla zvládat?
Tak v první řadě děti, že. Krmit, kojit, přebalovat, vařit pro ně nutričně vhodná jídla, oblékat je a zase vysvlékat, hrát si s nimi, rozvíjet je, učit je a vychovávat, číst si s nimi, pochovat je a pomazlit, chodit na čerstvý vzduch, unavit je a socializovat, koupat je, ukládat je ke spánku, nakupovat pro ně (jídlo, oblečení, kosmetiku, léky), utírat jim nosy, zadky, špinavé ruce a tváře, chodit s nimi na preventivní prohlídky, pečovat o ně v nemoci, zajistit jim kontakt s širší rodinou, zaznamenávat pro ně vzpomínky či organizovat fotky, jít jim příkladem.
Dále tu máme domácnost. Je třeba stále dokola prát, třídit prádlo, věšet prádlo, skládat prádlo a taky plínky, vše ukládat na místo. Je třeba vařit, plánovat nákupy potravin, sem tam něco upéct, plnit a vyprazdňovat myčku. Je třeba vše uklízet, vysávat, vytírat, stále dokola umývat jídelní židličku. Je potřeba nakupovat, hlídat, co dochází, dělat seznamy, vybírat a plánovat, co bude potřeba pořídit a zařídit (od nové autosedačky až po jar na nádobí), mít přehled o financích a rozpočtech, sem tam něco opravit, vylepšit nebo naplánovat, kdo to udělá. Pokrýt péči o případné domácí mazlíčky. Mít v pořádku vše i pro různé úřady (od propadlých pasů až po daňové přiznání nebo platbu za popelnice).
Je třeba nezapomenout na sebe a na muže. Takže to by chtělo sem tam podniknout něco bez dětí, mít čas si během dne v klidu popovídat, pomazlit se. Je třeba hlídat si kontakty, odepsat na všechny maily a zprávy, co čekají na vyřízení, zavolat mamce, domluvit setkání s kamarádkou, vyrazit mezi lidi třeba na kafe. Je potřeba starat se o svůj zevnějšek, zajít si zacvičit, jednou za čas ke kadeřnici, pečovat o pleť a nehty a obočí a holení a podobně. Taky je třeba nezakrnět, takže to chce číst, sledovat aktuální dění a taky dění ve svém oboru, věnovat se studiu a udržování či zvyšování kvalifikace, někdy taky vyrazit za kulturou. Určitě to chce aktivně odpočívat - to pro někoho může být třeba pár hodin práce nebo cvičení nebo zahradničení nebo nějaké tvorby jako je psaní, šití či jiné projekty. Jo a pasivní odpočinek jako četba, vypnutí u TV nebo PC a hlavně spánek - to taky nejde pomíjet.
A pak tady máme ještě celou škálu věcí "různého" typu jako je plánování výletů nebo dovolené, cestování obecně, vymýšlení a nákupy dárků, sledování nějakých libovolných trendů (v módě, ve výživě, ve výchově, v designu, v technologiích), péče o domácnost tak, aby byla nejen čistá, ale i pěkná, to znamená sem tam nějaká renovace, rekonstrukce, obnova vybavení, dekorací. Pomoc těm, kteří vás o to z různých důvodů sem tam žádají. Někdy je třeba realizovat aktivity úplně mimo domov, třeba v SVJ, ve škole, v politice nebo v nějaké dobrovolnické organizaci. Ke všemu je nutné vždy navíc počítat s nenadálými změnami plánů a v případě potřeby vše dokázat přeorganizovat nebo předelegovat.
No a u toho všeho je taky potřeba být šťastná, vděčná, pozitivně naladěná, příjemná a všechno si náležitě užívat. Nebo ne?
Týden má 168 hodin (i ten můj, i ten váš)
Dobře. Tohle všechno, co jsem tady sepsala, není nic výjimečného, není to žádná moje extra zátěž. Naopak. Je mnoho lidí, kteří mají od osudu naloženo daleko víc, třeba mají dítě s nějakou speciální potřebou, musejí se starat ještě o nemocného rodiče nebo jsou na všechno sami. Tady nejde o žádné závody v tom, kdo to má těžší nebo kdo je tady super matka. Prostě týden nás všech má 168 hodin, ne více a ne méně. Z toho jasně vyplývá, že nemůžeme dělat všechno tak, abychom byli ve všech aspektech se sebou spokojení. NEJDE TO!! Chvilku o tom přemýšlejte a pak ten osvobozující fakt přijměte. Není to prostě možné! Tak co s tím?
"Veronika na mateřské zvládla vystudovat práva a ty si nenajdeš ani čas na čtení?"
"Každý si chvilku na pravidelné cvičení může najít, stačí jen chtít."
"Žena, co se po dětech přestane starat o svůj vzhled, se nemá co divit, že ji manžel začal podvádět."
"Ona není schopna si doma ani pořádně uklidit, co celý den dělá?"
Znáte to? Hypertoxické řeči, které vedou hlavně v různých diskuzích na netu (a v podobných bažinách) nejen bezdětní, ale i matky, které jsou přesvědčeny, že jen ta jejich cesta je ta správná a všechny ostatní si zaslouží odsouzení. Jsem na to alergická a nikdy se těchto hanobících rituálů neúčastním. Týden nás všech má 168 hodin a je jen na nás, jak s nimi naložíme, abychom byli šťastní.
Když máte dvouleté a osmiměsíční dítě, času opravdu není nazbyt. Ale ano, mám čas NĚCO dělat. A je opravdu super, že si o tom, jak s tímto časem naložím, rozhodnu sama. Neříkám, že je to pokaždé jednoduché, ale snažím se prostě a jednoduše vybírat vždy tak, abych byla šťastná. Nedělám věci jen proto, že bych měla nebo že se to ode mě v mé roli očekává. Nesnažím se dělat všechno, co bych ráda. Nehroutím se z toho, že to nejde, protože vím, že to nejde. Není to moje vina. Pracuji s tím, co mám k dispozici, a nestavím se před zbytečně vysoké cíle. Jasně, mohla bych se snažit víc, ale byla bych šťastnější? Pochybuji. Pravděpodobně bych byla unavenější, frustrovanější a podrážděnější a stejně bych "se sebou" a s tím, jak zvládám, nebyla spokojená. Takže prostě jedu:
Můj minimalistický model mateřství
Prioritu pro mě mají věci, co udělat prostě musím, protože nikdo jiný nemůže nebo nemá tak dobrou možnost/příležitost jako já. Sem patří samozřejmě kojení, většina základní péče o děti, jejich výchova, rozvoj, kontakt s nimi, jejich socializace. Zabezpečování, výběr a případně nákup věcí pro ně (jídlo, oblečení, hračky a nástroje). Patří sem taky můj vlastní rozvoj v oblasti výchovy a péče o děti, "plánování" jejich budoucnosti, aktivní zájem o ně a o možnosti, které jako rodina máme. Pak zde samozřejmě patří taky základní zabezpečení mých vlastních základních potřeb a vlastního fungování (jídlo, spánek, hygiena, základní sociální kontakt). Dále tady patří nejnutnější péče o domácnost, která nejde odložit (praní, nádobí, nákupní seznamy a "todo" listy). Mezi top priority, přes které nejede vlak, patří i vztah s mužem. Proto si třeba naprostou většinu večerů nechávám volných, abychom je mohli trávit spolu (i kdybychom jen spolu něco vařili nebo koukali na film).
Když jsou tyto věci vyřešeny a pokryty (A to třeba i někým jiným! Nejde zde o to, abych např. vždy a vše kolem dětí řešila jen já, to by bylo kontraproduktivní.), je čas na věci, které dělat CHCI úplně prioritně. Výběr těchto věci spočívá na třech pilířích: dělají mě šťastnou, jsem v nich dobrá a nabíjí mě (neunavují!). Sem pro mě patří psaní na blog, šití, plánování a organizace všeho druhu (renovace, dárky, výlety, oslavy, třízení fotek, a podobně).
V další kategorii jsou věci, které bych dělala moc ráda, ale jsou prostě neprioritní a nestíhám je. Nehroutím se z toho, že na ně nemám čas, a věřím, že jak bude postupně ubývat rozsah péče o malinké děti, bude na ně více času. Sem řadím "velké vaření", sledování a zapojování se do věcí veřejných, cestování, čtení, kultura, rozsáhlejší péče o svůj zevnějšek, cvičení, studium a práce, kontakty se vzdálenějšími přáteli. Je super, když mi na něco z toho čas někdy vyjde, ale jsou to často i věci, které jsem nedělala měsíce, i když bych ráda - např. lakování nehtů nebo setkání s některými bezdětnými kamarádkami.
Poslední kategorie jsou věci, které jdou bez problémů předelegovat na někoho jiného a ani nijak extra netoužím po tom, se jimi zabývat nebo s nimi ztrácet čas. Velká část péče o domácnost včetně finančních a úředních záležitostí, včetně velké části vaření a nákupů a včetně péče o kocoura nebo auto leží na mém muži. Stejně tak se Nekorektní stará o podstatnou část rutinní péče o děti. Prostě nejsem na to sama a nemíníme se oba dva tvářit, že ano. Kdyby to tak bylo, nemohla bych dělat nic jiného než věci z první kategorie, a nejspíš bychom nebyli šťastní ani jeden. (O důležitosti partnera se už dlouho chystám taky napsat, pracovní název je "Óda na Nekorektního". :D ) Jo a na větší úklidy nám jednou za tři týdny chodí placená výpomoc - to jsou další hodiny ušetřené na prioritnější věci.
Je mi jedno, že každý má ty priority jiné
Nikdy by mě nenapadlo se pozastavovat nad tím, že to má někdo jinak. Pro někoho je naprosto zásadní "nakrmit" rodinu alespoň jedním pořádným teplým jídlem denně, pro jiného jeho kondice a vzhled, pro dalšího to je neztratit kontakt s prací a pro někoho dalšího krásný uklizený byt. Nic z toho není špatně, ty kategorie priorit máme každý jinde. Proto na (nevyřčené, často z vlastního nitra pramenící) dotazy a pochybnosti ve smyslu: "A to jako nenajdeš ani dvakrát půl hodiny týdně na to, aby sis šla zaběhat?" nebo "A tos měla celý den tolik práce, žes nestihla vytřít v koupelně?" odpovídám: Jasně, že jo. Akorát tu půl hodinu budu prostě muset ukrást z jiné činnosti, která tím pádem zůstane nevykonaná. Ať už to bude obětovaná návštěva u kamarádky a jejich dětí (kamarádů mých dětí) anebo třeba obětovaný článek na blogu. Čas se prostě přelívá odněkud někam a není vůbec špatné si s ním hospodařit podle vlastních priorit. To je to, co mě dělá šťastnou a vděčnou a co mě drží v bezpečné vzdálenosti od života v neustálé frustraci či rovnou v blázinci.
Třeba to, jak to mám já, někomu z vás pomůže pročistit si hlavu a život. Podle mě je zbytečné se vybičovávat k výkonům, jejichž výsledek často není zdaleka tak uspokojivý jako něco zdánlivě méně důležitého. Pro mě je ten opravdu uspokojivý pocit třeba to, že (skoro) neřvu na svoje děti, že se (skoro) nehádám s mužem, že si můžu po čase přečíst své staré příspěvky na blogu, prohlídnout alba fotek dětí anebo se projít v šatech, které jsem si ušila. Podělíte se se mnou o ty vaše priority? Těším se na komentáře!
Co všechno bych vlastně měla/chtěla zvládat?
Tak v první řadě děti, že. Krmit, kojit, přebalovat, vařit pro ně nutričně vhodná jídla, oblékat je a zase vysvlékat, hrát si s nimi, rozvíjet je, učit je a vychovávat, číst si s nimi, pochovat je a pomazlit, chodit na čerstvý vzduch, unavit je a socializovat, koupat je, ukládat je ke spánku, nakupovat pro ně (jídlo, oblečení, kosmetiku, léky), utírat jim nosy, zadky, špinavé ruce a tváře, chodit s nimi na preventivní prohlídky, pečovat o ně v nemoci, zajistit jim kontakt s širší rodinou, zaznamenávat pro ně vzpomínky či organizovat fotky, jít jim příkladem.
Dále tu máme domácnost. Je třeba stále dokola prát, třídit prádlo, věšet prádlo, skládat prádlo a taky plínky, vše ukládat na místo. Je třeba vařit, plánovat nákupy potravin, sem tam něco upéct, plnit a vyprazdňovat myčku. Je třeba vše uklízet, vysávat, vytírat, stále dokola umývat jídelní židličku. Je potřeba nakupovat, hlídat, co dochází, dělat seznamy, vybírat a plánovat, co bude potřeba pořídit a zařídit (od nové autosedačky až po jar na nádobí), mít přehled o financích a rozpočtech, sem tam něco opravit, vylepšit nebo naplánovat, kdo to udělá. Pokrýt péči o případné domácí mazlíčky. Mít v pořádku vše i pro různé úřady (od propadlých pasů až po daňové přiznání nebo platbu za popelnice).
Je třeba nezapomenout na sebe a na muže. Takže to by chtělo sem tam podniknout něco bez dětí, mít čas si během dne v klidu popovídat, pomazlit se. Je třeba hlídat si kontakty, odepsat na všechny maily a zprávy, co čekají na vyřízení, zavolat mamce, domluvit setkání s kamarádkou, vyrazit mezi lidi třeba na kafe. Je potřeba starat se o svůj zevnějšek, zajít si zacvičit, jednou za čas ke kadeřnici, pečovat o pleť a nehty a obočí a holení a podobně. Taky je třeba nezakrnět, takže to chce číst, sledovat aktuální dění a taky dění ve svém oboru, věnovat se studiu a udržování či zvyšování kvalifikace, někdy taky vyrazit za kulturou. Určitě to chce aktivně odpočívat - to pro někoho může být třeba pár hodin práce nebo cvičení nebo zahradničení nebo nějaké tvorby jako je psaní, šití či jiné projekty. Jo a pasivní odpočinek jako četba, vypnutí u TV nebo PC a hlavně spánek - to taky nejde pomíjet.
A pak tady máme ještě celou škálu věcí "různého" typu jako je plánování výletů nebo dovolené, cestování obecně, vymýšlení a nákupy dárků, sledování nějakých libovolných trendů (v módě, ve výživě, ve výchově, v designu, v technologiích), péče o domácnost tak, aby byla nejen čistá, ale i pěkná, to znamená sem tam nějaká renovace, rekonstrukce, obnova vybavení, dekorací. Pomoc těm, kteří vás o to z různých důvodů sem tam žádají. Někdy je třeba realizovat aktivity úplně mimo domov, třeba v SVJ, ve škole, v politice nebo v nějaké dobrovolnické organizaci. Ke všemu je nutné vždy navíc počítat s nenadálými změnami plánů a v případě potřeby vše dokázat přeorganizovat nebo předelegovat.
No a u toho všeho je taky potřeba být šťastná, vděčná, pozitivně naladěná, příjemná a všechno si náležitě užívat. Nebo ne?
Týden má 168 hodin (i ten můj, i ten váš)
Dobře. Tohle všechno, co jsem tady sepsala, není nic výjimečného, není to žádná moje extra zátěž. Naopak. Je mnoho lidí, kteří mají od osudu naloženo daleko víc, třeba mají dítě s nějakou speciální potřebou, musejí se starat ještě o nemocného rodiče nebo jsou na všechno sami. Tady nejde o žádné závody v tom, kdo to má těžší nebo kdo je tady super matka. Prostě týden nás všech má 168 hodin, ne více a ne méně. Z toho jasně vyplývá, že nemůžeme dělat všechno tak, abychom byli ve všech aspektech se sebou spokojení. NEJDE TO!! Chvilku o tom přemýšlejte a pak ten osvobozující fakt přijměte. Není to prostě možné! Tak co s tím?
"Veronika na mateřské zvládla vystudovat práva a ty si nenajdeš ani čas na čtení?"
"Jindra po půl roce od druhého porodu vypadá líp než kdy dřív, takže děti jsou jen výmluvou pro líné ženské."
"Renata při mateřské rozjela vlastní firmu, má štěstí, že má jako jedna z mála chlapa, co jí tolik pomáhá."
"Já bych nesnesla být jen s dítětem a nic jiného, unudila bych se nebo zakrněla."
"Petra se už v půl roce malého vrátila do práce, proč si to dítě teda dělala?"
Znáte to? Hypertoxické řeči, které vedou hlavně v různých diskuzích na netu (a v podobných bažinách) nejen bezdětní, ale i matky, které jsou přesvědčeny, že jen ta jejich cesta je ta správná a všechny ostatní si zaslouží odsouzení. Jsem na to alergická a nikdy se těchto hanobících rituálů neúčastním. Týden nás všech má 168 hodin a je jen na nás, jak s nimi naložíme, abychom byli šťastní.
Když máte dvouleté a osmiměsíční dítě, času opravdu není nazbyt. Ale ano, mám čas NĚCO dělat. A je opravdu super, že si o tom, jak s tímto časem naložím, rozhodnu sama. Neříkám, že je to pokaždé jednoduché, ale snažím se prostě a jednoduše vybírat vždy tak, abych byla šťastná. Nedělám věci jen proto, že bych měla nebo že se to ode mě v mé roli očekává. Nesnažím se dělat všechno, co bych ráda. Nehroutím se z toho, že to nejde, protože vím, že to nejde. Není to moje vina. Pracuji s tím, co mám k dispozici, a nestavím se před zbytečně vysoké cíle. Jasně, mohla bych se snažit víc, ale byla bych šťastnější? Pochybuji. Pravděpodobně bych byla unavenější, frustrovanější a podrážděnější a stejně bych "se sebou" a s tím, jak zvládám, nebyla spokojená. Takže prostě jedu:
Můj minimalistický model mateřství
Prioritu pro mě mají věci, co udělat prostě musím, protože nikdo jiný nemůže nebo nemá tak dobrou možnost/příležitost jako já. Sem patří samozřejmě kojení, většina základní péče o děti, jejich výchova, rozvoj, kontakt s nimi, jejich socializace. Zabezpečování, výběr a případně nákup věcí pro ně (jídlo, oblečení, hračky a nástroje). Patří sem taky můj vlastní rozvoj v oblasti výchovy a péče o děti, "plánování" jejich budoucnosti, aktivní zájem o ně a o možnosti, které jako rodina máme. Pak zde samozřejmě patří taky základní zabezpečení mých vlastních základních potřeb a vlastního fungování (jídlo, spánek, hygiena, základní sociální kontakt). Dále tady patří nejnutnější péče o domácnost, která nejde odložit (praní, nádobí, nákupní seznamy a "todo" listy). Mezi top priority, přes které nejede vlak, patří i vztah s mužem. Proto si třeba naprostou většinu večerů nechávám volných, abychom je mohli trávit spolu (i kdybychom jen spolu něco vařili nebo koukali na film).
Když jsou tyto věci vyřešeny a pokryty (A to třeba i někým jiným! Nejde zde o to, abych např. vždy a vše kolem dětí řešila jen já, to by bylo kontraproduktivní.), je čas na věci, které dělat CHCI úplně prioritně. Výběr těchto věci spočívá na třech pilířích: dělají mě šťastnou, jsem v nich dobrá a nabíjí mě (neunavují!). Sem pro mě patří psaní na blog, šití, plánování a organizace všeho druhu (renovace, dárky, výlety, oslavy, třízení fotek, a podobně).
V další kategorii jsou věci, které bych dělala moc ráda, ale jsou prostě neprioritní a nestíhám je. Nehroutím se z toho, že na ně nemám čas, a věřím, že jak bude postupně ubývat rozsah péče o malinké děti, bude na ně více času. Sem řadím "velké vaření", sledování a zapojování se do věcí veřejných, cestování, čtení, kultura, rozsáhlejší péče o svůj zevnějšek, cvičení, studium a práce, kontakty se vzdálenějšími přáteli. Je super, když mi na něco z toho čas někdy vyjde, ale jsou to často i věci, které jsem nedělala měsíce, i když bych ráda - např. lakování nehtů nebo setkání s některými bezdětnými kamarádkami.
Poslední kategorie jsou věci, které jdou bez problémů předelegovat na někoho jiného a ani nijak extra netoužím po tom, se jimi zabývat nebo s nimi ztrácet čas. Velká část péče o domácnost včetně finančních a úředních záležitostí, včetně velké části vaření a nákupů a včetně péče o kocoura nebo auto leží na mém muži. Stejně tak se Nekorektní stará o podstatnou část rutinní péče o děti. Prostě nejsem na to sama a nemíníme se oba dva tvářit, že ano. Kdyby to tak bylo, nemohla bych dělat nic jiného než věci z první kategorie, a nejspíš bychom nebyli šťastní ani jeden. (O důležitosti partnera se už dlouho chystám taky napsat, pracovní název je "Óda na Nekorektního". :D ) Jo a na větší úklidy nám jednou za tři týdny chodí placená výpomoc - to jsou další hodiny ušetřené na prioritnější věci.
Je mi jedno, že každý má ty priority jiné
Nikdy by mě nenapadlo se pozastavovat nad tím, že to má někdo jinak. Pro někoho je naprosto zásadní "nakrmit" rodinu alespoň jedním pořádným teplým jídlem denně, pro jiného jeho kondice a vzhled, pro dalšího to je neztratit kontakt s prací a pro někoho dalšího krásný uklizený byt. Nic z toho není špatně, ty kategorie priorit máme každý jinde. Proto na (nevyřčené, často z vlastního nitra pramenící) dotazy a pochybnosti ve smyslu: "A to jako nenajdeš ani dvakrát půl hodiny týdně na to, aby sis šla zaběhat?" nebo "A tos měla celý den tolik práce, žes nestihla vytřít v koupelně?" odpovídám: Jasně, že jo. Akorát tu půl hodinu budu prostě muset ukrást z jiné činnosti, která tím pádem zůstane nevykonaná. Ať už to bude obětovaná návštěva u kamarádky a jejich dětí (kamarádů mých dětí) anebo třeba obětovaný článek na blogu. Čas se prostě přelívá odněkud někam a není vůbec špatné si s ním hospodařit podle vlastních priorit. To je to, co mě dělá šťastnou a vděčnou a co mě drží v bezpečné vzdálenosti od života v neustálé frustraci či rovnou v blázinci.
Třeba to, jak to mám já, někomu z vás pomůže pročistit si hlavu a život. Podle mě je zbytečné se vybičovávat k výkonům, jejichž výsledek často není zdaleka tak uspokojivý jako něco zdánlivě méně důležitého. Pro mě je ten opravdu uspokojivý pocit třeba to, že (skoro) neřvu na svoje děti, že se (skoro) nehádám s mužem, že si můžu po čase přečíst své staré příspěvky na blogu, prohlídnout alba fotek dětí anebo se projít v šatech, které jsem si ušila. Podělíte se se mnou o ty vaše priority? Těším se na komentáře!
Pěkný večer, děkuju za tento článek. Moc mi pomohl. Už několik týdnů/měsíců se plácám v tom, že nestíhám, nezvládám a nevím, jak to uchopit, protože mám přesně ten pocit, že ostatním to jde samo. Kamkoliv přijdu, tak je uklizeno, spokojené děti venku na hřišti, matky upravené, na FB fotky, jak dělají sirupy a marmelády, staví s dětma domečky, chystají jim hry a perfektní svačinky a u nás nevysáto tři dny, všechno upatlané od ručiček, budoucí dětský pokojík je pořád sklad, zahrada jak džungle. Přitom mám rozděláno asi tisíc věcí od úklidu po koníčky a nevím, jak to zorganizovat - pátráním po netu jsem narazila na Váš článek a už tu sedím a sepisuju si, co je pro mě v kategorii prioritní a co v kategorii CHCI. Všechno ostatní počká, když to počkalo doteď.
OdpovědětVymazatOpravdu díky - člověk by si řekl, že je to naprosto logické dělat prvně to důležité, ale mně se to nějak rozplynulo mezi krmením dítěte, přebalováním a pocitem, co všechno je potřeba udělat. A potřebovala jsem to slyšet/číst od někoho jiného, kdo má podobnou zkušenost.