Všude se rodí ostošest (gratuluji, Leni!!) a já už delší dobu čekám na pár vhodných chvil k sepsání našeho druhého porodního příběhu. Několik z vás, mých drahých čtenářů, mi o to už psalo nebo říkalo osobně, tak jsem ráda, že dnes děti usnuly brzy a já se k tomu konečně můžu vrátit. Tak jaké to bylo podruhé?
Celé těhotenství jsem byla hrozně zvědavá na druhý porod. Po tom prvním (o kterém si můžete přečíst ZDE) jsem si dala několik předsevzetí, pár věcí jsem tentokrát chtěla jinak. Hlavně se mi pořád honilo hlavou, jestli bude druhý porod výrazně rychlejší a/nebo snazší, často jsem se někde dočetla, že druhý porod takový bývá, obzvláště pokud následuje tak brzy po prvním. No byla jsem plná očekávání, těšila jsem se a strach jsem neměla tentokrát žádný. Snad jen malou obavu z toho, na koho u porodu narazíme tentokrát. Protože na tom záleží opravdu hodně.
Celé těhotenství bylo opět bezproblémové. Až na velmi mírné nevolnosti a výraznou únavu v prvním trimestru, křeče a bolest plosek nohou ve druhém a ve třetím na silný pocit nemotornosti spojený opět s únavou a s tím, že jsem moc nestíhala Toníkovu tempu, bylo vše OK. Všechny vyšetření i testy dopadly dobře, malá byla nachystaná hlavou dolů, odhad váhy nebyl opět nijak vysoký, prostě idylka.
Srovnávat s prvním těhotenstvím by vydalo na samostatný článek, který určitě v budoucnu připravím. Ale je prostě fakt, že když máte doma po dobu těhotenství už jedno prtě ve věku postupně 8 až 17 měsíců, je to obrovský rozdíl. Ta tam je nějaká těhotenská pohoda. Ze startu a na konci jsem byla opravdu vyčerpaná, navíc jsem k tomu ještě Toníka až do asi tří týdnů před porodem kojila a taky se mi vůbec nedařilo dodržovat cokoliv, co by se dalo nazvat vhodnou životosprávou.
Ke konci těhotenství už jsem se zkrátka nemohla dočkat, až se malá narodí, a to navzdory tomu, že jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to pak vlastně bude lehčí nebo jestli nám ještě přituhne. :) Termín porodu jsem měla stanovený na 14.8.2016 a už od konce července jsem porod očekávala každým dnem. Všechno jsem odkládala, do ničeho se nepouštěla, měla jsem čím dál tím silnější poslíčky a byla jsem dennodenně přesvědčená, že už "to zítra bude".
Ten poslední týden se nedá ani popsat, zhruba od 3.8. jsem měla každý den celý den poslíčky. Od rána do večera místy i dost silné kontrakce. Zkuste si to představit, od osmí od rána kontrakce po 7-20 minutách celý den a večer v devět stop a ticho po pěšině. Kontrakce samotné skoro nebolely, ale psychicky to bylo asi to nejtěžší, co jsem kdy v životě zažila. Byla jsem každý den přesvědčená, že v noci pojedeme. A ono NIC! Přestávala jsem si věřit, měla jsem dojem, že mě vlastní tělo klame, pochybovala jsem, zda vůbec poznám porod, já - druhorodička. Do toho parné léto a stále aktivní Toník.
Děkuji všem za podporu v tomhle období a obzvláště jedné kamarádce, odbornici v porodnictví a přirozených porodech, která mi pomohla obnovit psychickou rovnováhu, vysvětlila mi, že i takovéto poslíčky mají v procesu porodu svou roli a že i když se třeba neotvírám, děložní svalstvo pracuje, někde se ztenčuje jinde ztlušťuje tak, aby samotný porod pak mohl proběhnout co nejlépe. To mi pomohlo. Na všechno jsem se vykašlala, přestala jsem fňukat a stále čekat, přestala jsem pořád měřit kontrakce, zase jsem si začala běžně plánovat normální program, a co myslíte? Další den byl naprostý klid, ani jedna kontrakce. A v noci to začalo.
Ve čtvrtek 11.8. okolo jedné ráno mě probudily kontrakce. Úplně jiné kontrakce, silné kontrakce po zhruba třech minutách, ihned mi to bylo jasné, ani jsem je neměřila, neměla jsem totiž žádné pochybnosti o tom, že je to tady. Vzbudila jsem Nekorektního, aby zavolal jeho sestře, která byla domluvená na hlídání Toníka. Za tu zhruba půl hodinu, než přijela, jsme se tiše ustrojili a dobalili, Toníka jsme vůbec neprobudili, což bylo naprosto ideální. Okolo druhé hodiny ranní jsme byli v porodnici. Už podruhé jsem si došla tu štreku v Bohunicích od parkoviště až k porodnici po svých. Kdo neví, jedná se o parádních cca 250 m, které se v kontrakcích po třech minutách jeví jako kilometr.
Milá porodní asistentka na příjmu mě po pár dotazech zjišťujících, jak moc je má situace akutní, napojila na monitor a nechala mě být. Bylo to super, byla jsem sama v místnosti, žádné jiné rodičky ani žádný personál nikde. Nikdo se mě nevyptával na adresu zaměstnavatele ani podobné lahůdky, že prý papírování můžeme vyřídit potom. Tak jo, na monitoru už sílící kontrakce výrazně bolely, už jsem si u nich i zakřičela krásné a výrazné "óóóóóóóóóóóch". Asi po dvaceti minutách na monitoru mě vyšetřila doktorka, byla jsem otevřená na parádních osm centimetrů a štěstím bez sebe. (Na tento moment jsem si u prvního porodu počkala zhruba tak 6,5 hodiny na porodním pokoji.) Voda mi stejně jako u prvního porodu nepraskla a doktorka zkonstatovala, že vak blan se krásně klene, miminko je nízko, a že prý jakmile praskne voda, porodím. Super.
Asistentka zavolala Nekorektního a uvedla nás na porodní pokoj, dostali jsme bez žádosti a bez poplatku nadstandardní pokoj s vanou, kterému bych se normálně snažila spíš vyhnout (nejsou tam okna), ale na tu chvilku to bylo stejně jedno. Opět s námi krom asistentky byla ještě jedna studentka, což mi nevadilo vůbec. Pár pokynů, předali jsme jí porodní plán i s administrativními údaji a nechaly nás s Nekorektním samotné. Žádná tzv. příprava, žádné vyšetřování, super. Prý máme zazvonit, až mi praskne voda nebo se mi začne chtít tlačit. To bylo už skoro tři ráno. Vylezla jsem si na porodní křeslo do kleku na všechny čtyři, rukama jsem chytila vrch toho speciálního křesla, takže to byl spíš takový vysoký klek, proběhlo pár kontrakcí, pár "óóóó" a "óóóóch" a chtělo se mi tlačit.
Houkla jsem na Nekorektního, ten zazvonil na asistentky. Hlavní asistentka mě pak poprosila, jestli bych mohla do polosedu, že se koukne, jak to vypadá, a že když se mi bude chtít tlačit, tak si klidně můžu přitlačovat. Potom poprosila studentku, aby zavolala dětskou doktorku, mně řekla, že vše je připraveno a že by doporučila prasknutí vody a že pak ihned porodím. Sice jsem prasknutí vody primárně nechtěla, ale přišlo mi zbytečné to nějak prodlužovat, sama jsem už věděla, že maličká bude každou chvíli s námi. Studentka mi praskla vodu a pak mě vyzvaly ke tlačení, jak budu sama chtít. Zůstala jsem teda v tom polosedu, ale rodila jsem tak i poprvé a vím, že je to pro mě poloha OK.
No byly to asi dvě kontrakce, asistentky mi akorát připomněly nádech a pak najednou slyším, že hlavička je venku. Pak mě vyzvaly, abych trochu brzdila, kvůli dorotování ramínek, no a malá byla na světě. Narodila se 11.8.2016 ve 3:20 krásným, bleskovým a přirozeným porodem.
Měla krátký pupečník, takže jsem ji měla na bříšku hodně nízko, než ho slzící Nekorektní přestřihl. Nikdy ale nezapomenu na ten pocit. Nejde jen o nějakou radost, euforii, ale o nádherný velmi smyslový prožitek. Úplně jasně si vybavuji, jak byla teplá, jak nádherně voněla a byla krásná. Tentokrát jsem o tento prožitek nepřišla nebo spíš jsem ho tentokrát neměla otupělý. Bylo to úžasné.
No pak ji krátce vyšetřili, změřili a zvážili hned vedle mě a pak jsme byli všichni tři spolu. Do ničeho ji nebalili, jen přes nás hodili deku. Malá se přisála a byly to krásné dvě hodiny, kdy nás jen chodila studentka kontrolovat a prohodit pár milých slov. Po porodu placenty, který byl tentokrát bez prodlev, mě vyšetřila doktorka, co mě přijímala. Opět žádné zranění, žádné šití, nic. Popravdě si ale všechny tyhle další úkony skoro nevybavuji, nevzpomínám si, vše je ve stínu narození teplého voňavého miminka.
Zbytek pobytu v porodnici byl fajn, nikdo po nás nic nechtěl, nechávali nás být. Zkrátka nic podstatného. Ze vzpomínek mi v hlavě zůstává jen ta láska veliká a to, že se na nás sem tam někdo chodil dívat se slovy: "Tak to vy jste ta paní, co nám tady tak krásně a rychle sama porodila a nemá ani žádné zranění." No, v našem porodnictví je to asi celkem úkaz... Jestli můžu doporučit, nechte porod plynout svým vlastním tempem, pokud je to možné. Čím méně zásahů, tím méně stresu, čím méně stresu, tím méně zásahů. Stojí to za to! ♥
Celé těhotenství jsem byla hrozně zvědavá na druhý porod. Po tom prvním (o kterém si můžete přečíst ZDE) jsem si dala několik předsevzetí, pár věcí jsem tentokrát chtěla jinak. Hlavně se mi pořád honilo hlavou, jestli bude druhý porod výrazně rychlejší a/nebo snazší, často jsem se někde dočetla, že druhý porod takový bývá, obzvláště pokud následuje tak brzy po prvním. No byla jsem plná očekávání, těšila jsem se a strach jsem neměla tentokrát žádný. Snad jen malou obavu z toho, na koho u porodu narazíme tentokrát. Protože na tom záleží opravdu hodně.
Celé těhotenství bylo opět bezproblémové. Až na velmi mírné nevolnosti a výraznou únavu v prvním trimestru, křeče a bolest plosek nohou ve druhém a ve třetím na silný pocit nemotornosti spojený opět s únavou a s tím, že jsem moc nestíhala Toníkovu tempu, bylo vše OK. Všechny vyšetření i testy dopadly dobře, malá byla nachystaná hlavou dolů, odhad váhy nebyl opět nijak vysoký, prostě idylka.
Srovnávat s prvním těhotenstvím by vydalo na samostatný článek, který určitě v budoucnu připravím. Ale je prostě fakt, že když máte doma po dobu těhotenství už jedno prtě ve věku postupně 8 až 17 měsíců, je to obrovský rozdíl. Ta tam je nějaká těhotenská pohoda. Ze startu a na konci jsem byla opravdu vyčerpaná, navíc jsem k tomu ještě Toníka až do asi tří týdnů před porodem kojila a taky se mi vůbec nedařilo dodržovat cokoliv, co by se dalo nazvat vhodnou životosprávou.
Ke konci těhotenství už jsem se zkrátka nemohla dočkat, až se malá narodí, a to navzdory tomu, že jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to pak vlastně bude lehčí nebo jestli nám ještě přituhne. :) Termín porodu jsem měla stanovený na 14.8.2016 a už od konce července jsem porod očekávala každým dnem. Všechno jsem odkládala, do ničeho se nepouštěla, měla jsem čím dál tím silnější poslíčky a byla jsem dennodenně přesvědčená, že už "to zítra bude".
Ten poslední týden se nedá ani popsat, zhruba od 3.8. jsem měla každý den celý den poslíčky. Od rána do večera místy i dost silné kontrakce. Zkuste si to představit, od osmí od rána kontrakce po 7-20 minutách celý den a večer v devět stop a ticho po pěšině. Kontrakce samotné skoro nebolely, ale psychicky to bylo asi to nejtěžší, co jsem kdy v životě zažila. Byla jsem každý den přesvědčená, že v noci pojedeme. A ono NIC! Přestávala jsem si věřit, měla jsem dojem, že mě vlastní tělo klame, pochybovala jsem, zda vůbec poznám porod, já - druhorodička. Do toho parné léto a stále aktivní Toník.
Děkuji všem za podporu v tomhle období a obzvláště jedné kamarádce, odbornici v porodnictví a přirozených porodech, která mi pomohla obnovit psychickou rovnováhu, vysvětlila mi, že i takovéto poslíčky mají v procesu porodu svou roli a že i když se třeba neotvírám, děložní svalstvo pracuje, někde se ztenčuje jinde ztlušťuje tak, aby samotný porod pak mohl proběhnout co nejlépe. To mi pomohlo. Na všechno jsem se vykašlala, přestala jsem fňukat a stále čekat, přestala jsem pořád měřit kontrakce, zase jsem si začala běžně plánovat normální program, a co myslíte? Další den byl naprostý klid, ani jedna kontrakce. A v noci to začalo.
Ve čtvrtek 11.8. okolo jedné ráno mě probudily kontrakce. Úplně jiné kontrakce, silné kontrakce po zhruba třech minutách, ihned mi to bylo jasné, ani jsem je neměřila, neměla jsem totiž žádné pochybnosti o tom, že je to tady. Vzbudila jsem Nekorektního, aby zavolal jeho sestře, která byla domluvená na hlídání Toníka. Za tu zhruba půl hodinu, než přijela, jsme se tiše ustrojili a dobalili, Toníka jsme vůbec neprobudili, což bylo naprosto ideální. Okolo druhé hodiny ranní jsme byli v porodnici. Už podruhé jsem si došla tu štreku v Bohunicích od parkoviště až k porodnici po svých. Kdo neví, jedná se o parádních cca 250 m, které se v kontrakcích po třech minutách jeví jako kilometr.
Milá porodní asistentka na příjmu mě po pár dotazech zjišťujících, jak moc je má situace akutní, napojila na monitor a nechala mě být. Bylo to super, byla jsem sama v místnosti, žádné jiné rodičky ani žádný personál nikde. Nikdo se mě nevyptával na adresu zaměstnavatele ani podobné lahůdky, že prý papírování můžeme vyřídit potom. Tak jo, na monitoru už sílící kontrakce výrazně bolely, už jsem si u nich i zakřičela krásné a výrazné "óóóóóóóóóóóch". Asi po dvaceti minutách na monitoru mě vyšetřila doktorka, byla jsem otevřená na parádních osm centimetrů a štěstím bez sebe. (Na tento moment jsem si u prvního porodu počkala zhruba tak 6,5 hodiny na porodním pokoji.) Voda mi stejně jako u prvního porodu nepraskla a doktorka zkonstatovala, že vak blan se krásně klene, miminko je nízko, a že prý jakmile praskne voda, porodím. Super.
Asistentka zavolala Nekorektního a uvedla nás na porodní pokoj, dostali jsme bez žádosti a bez poplatku nadstandardní pokoj s vanou, kterému bych se normálně snažila spíš vyhnout (nejsou tam okna), ale na tu chvilku to bylo stejně jedno. Opět s námi krom asistentky byla ještě jedna studentka, což mi nevadilo vůbec. Pár pokynů, předali jsme jí porodní plán i s administrativními údaji a nechaly nás s Nekorektním samotné. Žádná tzv. příprava, žádné vyšetřování, super. Prý máme zazvonit, až mi praskne voda nebo se mi začne chtít tlačit. To bylo už skoro tři ráno. Vylezla jsem si na porodní křeslo do kleku na všechny čtyři, rukama jsem chytila vrch toho speciálního křesla, takže to byl spíš takový vysoký klek, proběhlo pár kontrakcí, pár "óóóó" a "óóóóch" a chtělo se mi tlačit.
Houkla jsem na Nekorektního, ten zazvonil na asistentky. Hlavní asistentka mě pak poprosila, jestli bych mohla do polosedu, že se koukne, jak to vypadá, a že když se mi bude chtít tlačit, tak si klidně můžu přitlačovat. Potom poprosila studentku, aby zavolala dětskou doktorku, mně řekla, že vše je připraveno a že by doporučila prasknutí vody a že pak ihned porodím. Sice jsem prasknutí vody primárně nechtěla, ale přišlo mi zbytečné to nějak prodlužovat, sama jsem už věděla, že maličká bude každou chvíli s námi. Studentka mi praskla vodu a pak mě vyzvaly ke tlačení, jak budu sama chtít. Zůstala jsem teda v tom polosedu, ale rodila jsem tak i poprvé a vím, že je to pro mě poloha OK.
No byly to asi dvě kontrakce, asistentky mi akorát připomněly nádech a pak najednou slyším, že hlavička je venku. Pak mě vyzvaly, abych trochu brzdila, kvůli dorotování ramínek, no a malá byla na světě. Narodila se 11.8.2016 ve 3:20 krásným, bleskovým a přirozeným porodem.
Měla krátký pupečník, takže jsem ji měla na bříšku hodně nízko, než ho slzící Nekorektní přestřihl. Nikdy ale nezapomenu na ten pocit. Nejde jen o nějakou radost, euforii, ale o nádherný velmi smyslový prožitek. Úplně jasně si vybavuji, jak byla teplá, jak nádherně voněla a byla krásná. Tentokrát jsem o tento prožitek nepřišla nebo spíš jsem ho tentokrát neměla otupělý. Bylo to úžasné.
No pak ji krátce vyšetřili, změřili a zvážili hned vedle mě a pak jsme byli všichni tři spolu. Do ničeho ji nebalili, jen přes nás hodili deku. Malá se přisála a byly to krásné dvě hodiny, kdy nás jen chodila studentka kontrolovat a prohodit pár milých slov. Po porodu placenty, který byl tentokrát bez prodlev, mě vyšetřila doktorka, co mě přijímala. Opět žádné zranění, žádné šití, nic. Popravdě si ale všechny tyhle další úkony skoro nevybavuji, nevzpomínám si, vše je ve stínu narození teplého voňavého miminka.
Zbytek pobytu v porodnici byl fajn, nikdo po nás nic nechtěl, nechávali nás být. Zkrátka nic podstatného. Ze vzpomínek mi v hlavě zůstává jen ta láska veliká a to, že se na nás sem tam někdo chodil dívat se slovy: "Tak to vy jste ta paní, co nám tady tak krásně a rychle sama porodila a nemá ani žádné zranění." No, v našem porodnictví je to asi celkem úkaz... Jestli můžu doporučit, nechte porod plynout svým vlastním tempem, pokud je to možné. Čím méně zásahů, tím méně stresu, čím méně stresu, tím méně zásahů. Stojí to za to! ♥
Komentáře
Okomentovat