Olívce je dnes 13 dní, 10 dní jsme doma z porodnice. Po dobu našeho pobytu v porodnici byl Toník na dva dny úplně poprvé sám u babičky - což zvládl mimochodem na výbornou - a za tu dobu, co jsme doma, byl ještě s tátou na tři dny u druhé babičky. My jsme mezitím měly s Olívkou dámskou pohodu a klid na sžívání ve dvou. V podstatě se tak dá říct, že zhruba týden už se naše rodina prakticky sžívá se svým novým čtyřčlenným uspořádáním. A jaké to je? Tady je prvních pár poznatků od nás.
Olívka
Olívka je zatím naprosto zlaté miminko. Hodně spinká, v noci i přes den, skoro nepláče, bříško ji netrápí, je zdravá, přibírá, no prostě poklad. Musím říct, že mě až překvapilo, jak je to s druhým dítětem jednodušší a víc v pohodě. Kojení je naprosto bez problémů, vypravit se ven není žádná věda, přebalování a manipulace naprosto přirozená - zkrátka je to o hodně jiné (a lehčí) než s tím prvním. I když byl Toník taky zlato, bylo to hodně strachu a nervů a plánování a podobně. To teď vůbec neplatí.
Toník
Toník sestřičku úplně zbožňuje, pořád by ji jen hladil a mačkal a pusinkoval. Ještě teda neumí být opatrný, takže u všech sbližovacích pokusů musíme bedlivě hlídat, aby malou nezalehl, nemačkal ji fontanelu a nestrkal prstíky do očí. Pořád nám ukazuje, kde má miminko nos, kde má on nos a my nos, kde má miminko ruce a on ruce, že miminko nemá zuby, že je nebo není v postýlce, že papá apod. Je to opravdu navýsost roztomilé a dělá nám to radost.
O dost méně veselá je jeho změna chování. No ani jsem nedoufala, že by něco takového snad nepřišlo. Toníček je po pár dnech s miminkem mnohem více plačtivý a vztekací a protivný než je jeho běžná norma. Asi podobně jako když mu rostou zuby. Často chce na ruce (což pro mě a moje břišáky po porodu není zrovna příjemné), často mě volá nebo vyžaduje, aby s ním nějakou činnost dělala "máma", hůř usíná (s pláčem) a častěji se v noci budí (s pláčem). Je nám ho oběma moc líto, tak je to takové smutné, ale tak to prostě bývá. Musíme počkat, až se to srovná, což bude trvat nejspíš několik měsíců, tak uvidíme!
Rodiče
Bez Nekorektního bych to nezvládla - to je první a nejzásadnější poznatek. Až do včerejška s námi byl doma a fungoval na 100 % jak s dětmi, tak i v domácnosti. No jinak bych se z toho musela zbláznit, a to i když jsou děti taková zlata.
Když měly děti režimy srovnané (tzn. když Olívka byla vzhůru zrovna v době Toníkovy nejvyšší aktivity), vůbec jsem si nedokázala představit, jak půjdeme ven, jak zabavím Toníka apod., ale zase si člověk alespoň odpočinul řádně, když obě děti spaly. Teď se jim režimy rozcházejí, což je o dost příznivější situace. Děti jsou vzhůru sériově, takže sice má člověk na starosti furt někoho, ale zas převážně jen jednoho z nich.
Museli jsme sladit fungování s dětmi nejen v čase, ale i v prostoru, takže Olívka zatím nejčastěji spinká v kočárku, aby byla mobilní a dala se v případě potřeby přesouvat z místnosti do místnosti nebo rovnou ven. O podobných praktických "vychytávkách" se tu na blogu budu asi zmiňovat častěji.
No a jinak, i když makáme jak šroubci, jsme opravdu šťastní rodiče. Je pravda, že ještě celkem nedávno jsem si štěstí představovala jinak než sedět na vlastní narozeniny s manželem v kuchyni a potichu obědvat dva dny starou dýňovou polévku (studenou, protože cinkání mikrovlnky..) a doufat, že se po jídle aspoň na půlhoďky stihnete společně natáhnout než ten kolotoč začne znovu. No ale podívejte se sami:
Olívka
Olívka je zatím naprosto zlaté miminko. Hodně spinká, v noci i přes den, skoro nepláče, bříško ji netrápí, je zdravá, přibírá, no prostě poklad. Musím říct, že mě až překvapilo, jak je to s druhým dítětem jednodušší a víc v pohodě. Kojení je naprosto bez problémů, vypravit se ven není žádná věda, přebalování a manipulace naprosto přirozená - zkrátka je to o hodně jiné (a lehčí) než s tím prvním. I když byl Toník taky zlato, bylo to hodně strachu a nervů a plánování a podobně. To teď vůbec neplatí.
Toník
Toník sestřičku úplně zbožňuje, pořád by ji jen hladil a mačkal a pusinkoval. Ještě teda neumí být opatrný, takže u všech sbližovacích pokusů musíme bedlivě hlídat, aby malou nezalehl, nemačkal ji fontanelu a nestrkal prstíky do očí. Pořád nám ukazuje, kde má miminko nos, kde má on nos a my nos, kde má miminko ruce a on ruce, že miminko nemá zuby, že je nebo není v postýlce, že papá apod. Je to opravdu navýsost roztomilé a dělá nám to radost.
O dost méně veselá je jeho změna chování. No ani jsem nedoufala, že by něco takového snad nepřišlo. Toníček je po pár dnech s miminkem mnohem více plačtivý a vztekací a protivný než je jeho běžná norma. Asi podobně jako když mu rostou zuby. Často chce na ruce (což pro mě a moje břišáky po porodu není zrovna příjemné), často mě volá nebo vyžaduje, aby s ním nějakou činnost dělala "máma", hůř usíná (s pláčem) a častěji se v noci budí (s pláčem). Je nám ho oběma moc líto, tak je to takové smutné, ale tak to prostě bývá. Musíme počkat, až se to srovná, což bude trvat nejspíš několik měsíců, tak uvidíme!
Rodiče
Bez Nekorektního bych to nezvládla - to je první a nejzásadnější poznatek. Až do včerejška s námi byl doma a fungoval na 100 % jak s dětmi, tak i v domácnosti. No jinak bych se z toho musela zbláznit, a to i když jsou děti taková zlata.
Když měly děti režimy srovnané (tzn. když Olívka byla vzhůru zrovna v době Toníkovy nejvyšší aktivity), vůbec jsem si nedokázala představit, jak půjdeme ven, jak zabavím Toníka apod., ale zase si člověk alespoň odpočinul řádně, když obě děti spaly. Teď se jim režimy rozcházejí, což je o dost příznivější situace. Děti jsou vzhůru sériově, takže sice má člověk na starosti furt někoho, ale zas převážně jen jednoho z nich.
Museli jsme sladit fungování s dětmi nejen v čase, ale i v prostoru, takže Olívka zatím nejčastěji spinká v kočárku, aby byla mobilní a dala se v případě potřeby přesouvat z místnosti do místnosti nebo rovnou ven. O podobných praktických "vychytávkách" se tu na blogu budu asi zmiňovat častěji.
No a jinak, i když makáme jak šroubci, jsme opravdu šťastní rodiče. Je pravda, že ještě celkem nedávno jsem si štěstí představovala jinak než sedět na vlastní narozeniny s manželem v kuchyni a potichu obědvat dva dny starou dýňovou polévku (studenou, protože cinkání mikrovlnky..) a doufat, že se po jídle aspoň na půlhoďky stihnete společně natáhnout než ten kolotoč začne znovu. No ale podívejte se sami:
Moc hezké fotky, přeji ať je to stále jen lepší a lepší ;-)
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatKrásná rodinka :-), doufám, ze se někdy uvidíme live :-) E.
OdpovědětVymazat