Na blogu (i v životě) se snažím být hodně pozitivní. Opravdu se maximálně snažím užít si všechny momenty, i ty zdánlivě ne úplně příjemné. Snažím se dokázat se včas zastavit, když se na mě všechno valí. Snažím se s dětmi víc smát, než je okřikovat, a bez dětí se snažím víc povznést a uvolnit, než něco pořád dokola zpytovat nebo se stresovat. A jde mi to? Samozřejmě, že NE. Alespoň ne tolik, jak bych chtěla. Snad jste si nemysleli, že je u nás všechno jen růžové. A snad jste si (probůh!) nemysleli, že si na to na blogu budu hrát. I u nás se křičí a brečí a závidí a lituje. Takže pro dnešek se s vámi podělím o trochu té temné strany síly, protože i to je každodenní součást života se dvěma malými dětmi brzy po sobě. 1. Křičím Křičím, okřikuji, občas ze mě vylítne něco, co ani nevím, odkud se bere. I ode mě lze slyšet věty jako: "To si snad už ze mě děláš srandu!" "Ty jsi mě neslyšel?!" "Kolikrát jsem ti to už říkala?!" "Zlobíš mě!" "Jestl...
Pěkné fotečky a držím palečky ať jde vše jako po másle :-).
OdpovědětVymazatKrasne ...
OdpovědětVymazat